Počátky budoucího Osmého komanda je možno vysledovat už v období Konžské krize v letech 1964-65. Muži, kteří tvořili důstojnický a velitelský sbor Osmého komanda v dobách jeho největší slávy na konci šedesátých, a v sedmdesátých letech, sloužili v Kongu v hodnosti poddůstojníků či prostých vojínů a lze se oprávněně domnívat, že díky reputaci, kterou si tito muži v Kongu vysloužili, se pod jejich velení později vracela značná část jejich bývalých spolubojovníků, později tvořících jádro Osmého komanda. Příkladem takovýchto počátků může být například malá operace „Jungle Exorcist“ z listopadu roku 1964, kdy malá skupina žoldnéřů z 8. čety 5. komanda úspěšně zachránila trojici civilních osob v misii Matobo, navzdory několikanásobné přesile bojovníků kmene Simba obléhajících vesnici. Později, v první polovině roku 1965, dosahovali příslušníci 8. čety 5. komanda výborných výsledků v boji proti kubánským „dobrovolníkům“ v severovýchodním Kongu.
Osmé komando se poprvé samostatně objevilo v roce 1967 ve Středoafrické republice, jako útvar o síle roty. Po neúspěšném pokusu o vládní převrat vzplanula ve Středoafrické republice tři roky trvající občanská válka, ve které musely vládní síly čelit dobře vyzbrojeným povstalcům, mezi jejichž velitele patřil nechvalně proslulý Heinz Meyer, později působící jako člen nejradikálnější odnože západoněmecké RAF. Díky dřívějším zkušenostem v boji proti africkým partyzánům působili příslušníci komanda částečně jako poradci a instruktoři pro vládní síly, které postrádaly dostatečný výcvik, částečně jako relativně autonomní úderná jednotka v boji proti komunistickým povstalcům. Komando zaznamenalo velké úspěchy v potlačování partyzánského hnutí, avšak veliké úspěchy byly vykoupeny velkými ztrátami mezi civilním obyvatelstvem. Podle některých odhadů bylo při preventivních akcích Osmého komanda zabito či zraněno na 700 civilistů. Po medializaci těchto skutečností byli velitelé komanda postaveni před vojenský soud, který je ovšem neshledal vinnými. Komando tak déle pokračovalo v potlačování komunistických sil až do ledna 1968, kdy byl dočasný tábor útvaru napaden příslušníky elitních povstaleckých útvarů Wakasa, podporovaných východoněmeckými poradci. Během tři dnů téměř nepřetržitých bojů utrpělo komando přes šedesát procent ztrát, nicméně svoje pozice dokázalo udržet a zároveň způsobit svému nepříteli značné ztráty. Podle neověřených údajů stála tato bitva životy 470 příslušníků nepřátelských sil, oproti necelým šedesáti padlým žoldnéřům, nicméně některé zdroje uvádí čísla vyšší než šest stovek. Portugalský generál Rosario Caerio da Arancha, působící ve Středoafrické republice jako vojenský pozorovatel, se tehdy vyjádřil, že žoldnéři byli „…jako ježek, který vystrčí své ostny a jeho nepřítel nemá kam udeřit.“ Tento výrok vedl k přezdívce „selvagem ouricos“, tedy „divocí ježci“, kterou komando obdařila portugalská a později i další západní média a ježek, držící v prackách bitevní pušku se později dostal do znaku jednotky.
V dubnu téhož roku ovšem „divoké ježky“ postihla těžká rána, když během minometného útoku přišli o dva důstojníky, Erica Röhma a Felixe Kuijta. Velitel útvaru Cris Faulkner byl těžce raněn, a strávil rekonvalescencí půl roku. Vláda se posléze rozhodla nahradit velení zdecimovaného útvaru méně kvalitními důstojníky najatými v Belgii, na což žoldnéři zareagovali hrozbou odstoupení od kontraktu. V bouřlivých událostech konce dubna 1968 se do Středoafrické republiky vypravil i kontingent OSN, složený z norských, britských, rakouských a amerických vojáků, který měl žoldnéře nahradit v případě jejich odchodu. Nicméně po dohodě s vládou zůstali žoldnéři v zemi až do vypršení kontraktu na konci roku 1969. Spolupráce s příslušníky OSN nefungovala z důvodu vzájemných antipatií příliš dobře.
Následující léta zastihla část příslušníků komanda buď na odpočinku, nebo v Rhodesii, kde mnoho veteránů sloužilo jako státní žoldnéři. Příslušníci komanda i v řadách pravidelné rhodézské armády dávali najevo svojí výlučnost různými nenápadnými odchylkami ve výstroji, zejména použitím motivu ježka, který se objevoval na zbraních, výstrojních součástkách, či bojové technice. Část mužů sloužila i v nigerijské občanské válce a to dokonce na obou stranách konfliktu, nicméně šlo spíše o jednotlivce a jejich počet rozhodně nepřekročil dvacet.
Vrcholem kariéry Osmého komanda se stal rok 1973, kdy vypukl konflikt mezi malou separatistickou republikou Neranga na území dnešního Kamerunu a neuznanou Socialistickou republikou Kalubia, vzniklou na území občanskou válkou a totálních chaosem zmítaného Čadu. Tato krátká, ale krvavá válka vstoupila do učebnic dějepisu jako konflikt o Zarakal, což bylo sporné území na hranici obou států a casus belli celého konfliktu. Odumbo Kwame, prezident republiky Neranga, musel čelit invazi sovětských a kubánských „dobrovolníků“ z Kalubie, známých též jako Třetí osvobozenecká brigáda Sergeje Mironoviče Kirova, kteří byli zcela nad síly jeho armády. Proto najal Osmé komando, do jehož čela se vrátil Cris Faulkner, a komando samotné bylo notně posíleno mnohými veterány jak ze Středoafrické republiky, tak i bývalými státní žoldnéři z Rhodesie, jakož i účastníky portugalské koloniální války, veterány z Biafry a stejně tak i naprostými nováčky. Během pěti měsíců bojů proti početně silnějším nepřátelům dokázali příslušníci komanda dovést Nerangu k vítězství. V tomto období dosáhlo komando jak největšího počtu příslušníků (přibližně 600), tak i největší bojové efektivity. Důvody těchto úspěchů zřejmě byly jednak koncentrace mužů se zkušenostmi ze všech koutů afrických válčišť, jednak posílený a zkušený důstojnický sbor, kde kromě Faulknera působili i muži jako Jean Saindoux, Fernando Caballa či John Haystack. Dalším důvodem, který přispěl k úspěchu komanda byla značná finanční a materiální podpora Nerangy ze strany západních velmocí. Podle některých informací však dodávali žoldnéři ke konci války zkreslené informace o vývoji bojů, aby si zajistili větší přísun financí a materiálu, než bylo skutečně potřeba. Část těchto prostředků pravděpodobně zmizela na soukromých kontech žoldnéřů.
Konec sedmdesátých let zastihl mnohé příslušníky komanda na odpočinku. Část z nich se přesunula do Rhodesie, kde na částečný úvazek působili jako konzultanti a instruktoři v armádě. Značná část se vrátila do svých vlastí a do války už se nikdy nevydali a Osmé komando jako takové již nikdy nevedlo tak velkou či významnou operaci, jako v Zarakalu. Během posledních dnů Rhodesie se objevily zprávy o angažování žoldnéřů Smithovou vládou, nicméně nic takového se nepotvrdilo a tím méně uskutečnilo. Velitelé komanda na čas zmizeli z Afriky, Jean Saindoux se střídavými úspěchy provozoval lihovar, Fernando Caballa zmizel neznámo kam a Cris Faulkner se léčil ze závislosti na analgetikách, s níž bojoval od dob svého zranění roku 1968. Divocí ježci se prokazatelně nevrátili do Afriky až do roku 1977, kdy v počtu asi čtyřiceti mužů provedli převrat na Princově ostrově, ve snaze odtrhnout jej od republiky Svatý Tomáš. Akce byla v podstatě úspěšná, ale Martin Abana, v jehož prospěch byl převrat uskutečněn, byl v předvečer celé operace zadržen v Kamerunu a žoldnéři se dostali do svízelné situace. Po dvanácti dnech se vzdali Spojeným národům a stanuli před Mezinárodním Soudním Dvorem za zločiny proti míru, kde byli velitelé akce odsouzeni na osm až jedenáct let vězení, část žoldnéřů dostala nižší tresty a zbytek nebyl uznán vinnými.
Po šesti letech, v roce 1983, byli velitelé převratu předčasně propuštěni z vězení. Zájem o žoldnéřské služby dočasně opadl a oproti předpokladům se nezvýšil ani po roce 1990. Nová doba po pádu železné opony již žoldnéřům příliš nepřála. Labutí písní se tak pro Osmé komando stala občanská válka v Sierra Leone, kde sloužilo přes šedesát účastníků událostí v Zarakalu, nicméně tvořili podstatnou menšinu tamějšího kontingentu pod Faulknerovým velením. Z tohoto důvodu byla jednotka pojmenována jako „81 Commando“. Kontrakt vypršel roku 1994, po které většina žoldnéřů odmítla prodloužit a odebrala na zasloužilý odpočinek. Posledním potvrzeným účastníkem konfliktu v Sierra Leone, který prošel Osmým komandem byl bývalý příslušník švédské armády Kenneth Johnasson, který padnul roku 1996. Téhož roku zemřel v Jihoafrické republice velitel komanda Cris Faulkner, ve věku 67 let. Jeho nerozluční společníci Fernando Cabballa a Jean Saindoux zahynuli při autonehodě roku 2002.
Vedle výše zmíněných konfliktů se jednotlivci i menší skupiny členů jednotky více méně soukromě účastnili řady dalších akcí v Africe (Benin, Gabon, Lesotho) a např. i ve Střední Americe (převrat v Traconě 1976).
Přehled významných příslušníků komanda:
Cris Faulkner: Angličan, narozen roku 1939 v Liverpoolu. Bývalý příslušník RAC a výsadkářů, velitel komanda od začátku až do konce. Zemřel roku 1996.
Jean Saindoux: Francouz, narozen 1936 v Toulouse. Bojoval v Alžíru. Zpravodajský důstojník Osmého komanda od roku 1968. Zemřel roku 2002.
Fernando Caballa: Portugalec, narozen 1935 v Braze. Bývalý příslušník Commandos, po propuštění z portugalské armády se připojil k Osmému komandu jako žoldnéř. Zastupující velitel komanda od roku 1968.
Eric Röhm: Němec, narozen 1938 v Norimberku, synovec Ernsta Röhma. Zastupující velitel komanda od jeho vzniku. Zemřel ve Středoafrické republice roku 1968.
Felix Kuijt: Jihoafričan, narozen 1940 v Johannesburgu. Zpravodajský důstojník komanda až do své smrti roku 1968.
John Haystack: Američan, narozen roku 1937 v Little Rock v Arkansasu. Hlavní seržant komanda od roku 1973. Další osudy jsou neznámé.
Marcus Verhoeven: Belgičan, narozen 1936 v Bruselu. Důstojník Osmého komanda během událostí v Zarakalu.
Kenneth Johansson: Švéd, narozen 1946 v Göteborgu. Poslední známý příslušník 8. komanda, který bojoval v Africe.