Al Amarach jižní Irák, léto 2004

„I smell ambush“ procedí mezi zuby seržant Dan Mills. Jeho královský regiment princezny z Walesu nebyl v bojovém nasazení od druhé světové války. Nezúčastnil se války v Koreji. Během války o Falklandy už byl připraven odplout, ale ministerstvo obrany nakonec rozhodlo, že výsadkářům zruší cvičení v Belize a raději pošle bojovat rudé ďábly. Když vypukla válka v Perském zálivu, regiment začal natírat na své vozy pískovou barvu, ale než se dočkal nasazení, bylo po válce. O jejich účast na invazi do Iráku je připravili hasiči, kteří si vymysleli, že budou stávkovat, takže někdo místo nich musel sundávat kočičky ze stromu v Hampshiru. Když je tedy v dubnu 2004 konečně poslali do Iráku, byl to důvod k oslavě. V té době ještě nikdo z nich netušil, že zde svedou ještě tvrdší boj než jejich kolegové loňský rok.

Sgt. Mills je voják tělem i duší, který si pod pojmem peklo představuje stání na stráži před Buckinghamským palácem. Většinou se nemýlí. Všichni vojáci z jeho čety se již naučili, jak poznat že něco není v pořádku. Chvilku před tím, než je vzbouřenci napadnou, je vše až podezřele tiché. Najednou není v okolí živá duše. Toto i na Irácké poměry chudé město rozhodně není na pohled nijak malebné. Na nepřívětivosti místa se teď podílí i počasí. Od rána je obloha zatažená a vytrvale mrholí. Pouštní uniformy vojáků p.95 jsou celé mokré a většina z nich má zelená kolena z toho, jak poklekávali na trávě a mechu, když předtím procházeli smrkovým lesem. Mills se bohužel zase nemýlil. Z okna paneláku, kolem kterého četa patroluje, se vynoří hlaveň pušky AK-47 a za ní hlava obalená v palestině. S křikem Alláh Agbar pošle dávku na pointmana. Naštěstí jako mnoho pastí předtím i tato sklapla předčasně díky nedisciplinovanosti toho kdo jí nastražil. Kdyby povstalec ještě chvilku počkal, Britové by pravděpodobně přišli blíž a on by dostal jednu delší dávkou nejméně tři. Takto ale ani jedna z kuliček pointmana netrefila (jestli ano, tak to necítil že). „Down down take cover“! Všichni sebou plácnou o zem, ale okamžitě se vzpamatují. „Second floor second window on the left“zařve Mills (tedy ne on, ale airsofťák, který jako já četl jeho knihu Sniper One a nyní si na něj hraje). Jeho muži poskytnou pointmanovi krycí palbu a ten se stahuje. Mezitím po nich ale začne pálit další povstalec skrytý za … keřem.

Čtenářům, kteří dočetli až sem bych chtěl sdělit, že se nejedná o infantilní „válečný román“ psaný nějakým kindersákem. Jedná se pouze o úvod k mé další úvaze. Ano já vím, že na úvod je to zase jednou až trochu moc dlouhé. Ale k věci. Čtenáři, který je jen trochu bdělejší než vrátný na noční směně, přišlo na mysl, že si z něj tropím hloupé žerty, nebo že své články píši opilý. Řeč byla snad o jižním Iráku, tak jaké pak smrky, kapradí, paneláky apod. Ale já pouze popisuji jakousi archetypální airsofotovou akci volně inspirovanou konfliktem z naší současnosti.

Takže se konečně dostávám k jádru problému, který většina airsofťáků nevidí nebo nechce vidět.

Jsou hráči, kteří se spokojí s tím že si zakoupí nějaké levnější maskáče (čert vem, co je to zač, hlavně aby to maskovalo), vestu od Mil Tecu, AEG, které se jim líbí a amen. Airsoft hrají aby se dobře odreagovali. Nejsou přeci žádné modelky, nikoho nenapodobují a stylovější kostým z nich lepší střelce rozhodně neudělá. Ostatně proč ne. Ale o těchto lidech dnes nebude řeč.

Dnes budou na programu ti airsofťáci, které baví si takzvaně stavět vojáka. Zajímá je nějaká armáda v nějakém období a tu takzvaně dělají, hůře či lépe dle svých možností, priorit etc. A většina z nich napodobuje svou armádu v době, kdy se účastnila nějakého konfliktu ergo dělá tu a tu válku. Abychom mohli dělat nějakou válku je v podstatě třeba splnit 3 premisy:

1) Odpovídající zbraně:

Dobu, kdy byly zbraně na airsoftu rozmanité stejně jako vlasy branců, k vidění bylo málokdy něco jiného než M4ka a Kalašnikov, mámě díkybohu již za sebou a doufejme, že se jen tak nevrátí. Současná nabídka zbraní je docela široká a umožňuje hráčům dělat většinu konfliktů od druhé světové války do dnešních dnů.

2) Odpovídající kostýmy:

Stejně tak i výrobci replik uniforem již docela dobře nahrazují mundúry, které již nejsou popř. nikdy nebyly v běžných armyshopech v dostání. Co neseženete ve vašem krámku u jednorukého prodavače z Abrahamova plemene, bude jistě k mání na e-bayi, takže ani zde není překážka, která by se nedala překonat.

3) odpovídající nepřítel a kulisy:

Nyní již tedy máte zbraň jako vaše předloha, nosíte stejnou uniformu, stejné nášivky, stejné tkaničky do bot a až na ten pytlík kulí máte i stejný obsah sumek. Kdybyste neměli představovat vojáka, ale vzácný obraz, byli byste tak věrnou kopií originálu, že by na vašem prodeji padělatel pohádkově zbohatl a nemusel by se bát, že ho jednou zavřou. Pořád ale zbývají dva faktory, které vám mohou vaši pěknou iluzi války zkazit. První z nich jsou nepřátelé, kteří hrají za někoho jiného než za nepřátele vaší předlohy. Tou druhou je prostředí. Není důležitý jen herec a jeho kostým, ale také kulisy.

Jeden z důvodů, proč je airsoft v této zemi tak populární je i bezpochyby ten, že válku zažili naposledy naši prarodiče coby děti. Všechny zajímavé konflikty druhé poloviny dvacátého století se až na malé výjimky odehrávaly hezky daleko od Evropy, což je úžasné, protože díky tomu nám bylo umožněno narodit se a žít v míru a o víkendech hrát airsoft. Naše stará Evropa zažila již mnoho válek, takže je nyní řada na zemích třetího světa, aby se na nějaký čas proměnily v bojiště. Jenže vše dobré je i k něčemu špatné. Ne smrkové lesy, ale džungle, ne zelená pole ale vyprahlé pouště měly se stát dějištěm bitev a malých střetnutí druhé poloviny dvacátého a počátku jednadvacátého století.

Představme si nyní čistě hypotetický příklad. Zvolili jste si dělat žoldáky v Bongo Bongo Landu v sedmdesátých letech. Co může být romantičtějšího? Máte olivové kalhoty, tropickou košili nebo fešný denison smock, v britském nosném systému p.58 si nesete polní lahve a zásobníky do vaší staré dobré FN FAL, s kterou už jste odpravili tolik kafrů, že by si v diamantovém dole všichni najednou překáželi. Dokonce jste přemluvili své nepřátele, aby se maskovacími barvami natřeli na černo (takže vlastně ani nepotřebujete žádné rozlišováky v podobě pásek na rameni). Ach ta nostalgie studené války. Ale co je to všechno platné, když všude kolem jsou jen naše luhy a háje mírného pásu. Na Vietnam (ač se s tím samotní namaři nějak vyrovnali) chybí džungle. Na Koreu neprávem téměř zapomenutý konflikt nám schází bambus. Na šestidenní válku, Yom Kippurskou válku, válku v Libanonu, libovolný konflikt v Africe a na mnoho dalších máme pískoviště velké maximálně na to, abyste si zde pořídili dostatečně autentickou pozérskou fotografii. Co zbývá? Snad jen bývalá Jugoslávie, Čečensko a pár menších konfliktů, jež se v dnešní odborné terminologii nazývají konflikty nízké intenzity(jestli jsem na něco zapomněl, klidně mi to připomeňte prostřednictví e-mailu). Avšak na ty s největší pravděpodobností neseženete víc nadšenců než měl Mussolini vlasů na hlavě.

V tuto chvíli je asi nejvyšší čas položit otázku:“Co s tím?“

Do téměř nekonečného seznamu fenoménů, tohoto světa, které se netěší mé přízni, spadají i ti pisálkové, kteří vždy důležitě masturbují nad nějakým problémem, ale nikdy nenabídnou řešení. A mě nyní nezbývá nic jiného smutně konstatovat, že se k ním protentokráte ač nerad připojím. Jestli jste čekali, že přijdu s nějakým revolučním řešením, bohužel vás budu muset zklamat. Takže nakonec nám asi nezbude nic jiného, než si hrát na alternativní současnost s klasickými scénáři, kde např. Česká republika a Německo nejsou spojenci v NATO nýbrž dvě válčící strany. Rovněž můžeme čekat, až dříve nebo později (doufejme že později) opět vypukne nějaká větší válka na evropském kontinentu. V případě, že ji přežijete ve zdraví a jestli vás ještě potom bude bavit hrát si na vojáky, budete si mít nový zdroj inspirace. A ještě jednu malou poznámku na závěr. Pokud se snad nějaké války zúčastníte coby partyzáni, nezapomeňte se před první akcí nafotografovat a zaznamenat zbraně a výstroj, které budete používat. Vězte, že tímto činem velice ulehčíte život airsofťákům, kteří si na vás jednoho dne budou hrát.

Peter