Barvení. Sloveso označující v airsoftovém slangu porušení jednoho z nejzákladnějších pravidel, a sice přiznání zásahu. Člověk tuto činnost vykonávající se pak kromě všeobecného opovržení honosí i nálepkou Barvič, moderněji též Terminátor, přičemž tato označení se často pojí s různými stupni vulgárních výrazů, které mi vrozená slušnost nedovolí napsat.

Nepřiznávání zásahů samotné pak přímo souvisí s odvěkou lidskou touhou vítězit. Jde o prosté využití jedné z největších slabin, kterou v sobě airsoft, ať chceme či ne, nese. Zásah je tu zkrátka věcí domluvy a cti každého hráče. Kulička po sobě na výstroji žádnou stopu nezanechá a je tak prakticky nemožné zásah dodatečně vymáhat za pomoci diplomacie a přímého důkazu. S barvením jsme se nejspíš na akcích setkali všichni, svorně na něj nadávali přímo na místě, a v tomtéž následně pokračovali u orosené desítky v hospodě.

Zároveň si ovšem každý sáhněme do svědomí. Jak praví staré pořekadlo, barvil každý, a kdo říká že ne, ten to dělá dodnes. Asi se jen těžko najde hráč, který by skutečně přiznal každý zásah. Někdo takový by měl být nejspíš vystavený v muzeu vedle Blbouna nejapného, jako skutečně unikátní živočišný druh. Vzhledem k faktu, že muzea zatím hráči airsoftu neoplývají, musíme ideál vždy čestného hráče odsoudit do říše pověstí, bájí a městských legend.

Samotný akt nepřiznání však není věcí jednoznačnou a vždy stejnou, a dá se proto docela dobře rozdělit na několik různých kategorií. A právě ony obsadí následující řádky této úvahy. Rozdělme si tedy proklínané, dobře využitelné a snadno zneužitelné chování do skupin, které nám umožní lepší orientaci.

1) Barvení domnělé

Věc, k níž dochází velmi často, ale kterou si nikdo nechce připustit. Zde zasažený hráč neporušil žádné pravidlo – on totiž zásah nedostal. Jde o momenty, kdy střelec skálopevně věří, že docílil vyřazení protivníka ze hry, což ale nemusí vždycky platit. Klasický příklad najdeme při boji zblízka. Každý totiž trpí utkvělou představou, že do pěti metrů trefí ze své zbraně cokoliv kdykoliv. Ano, trefí, ale jen pokud má dost času na zamíření. Ve stresové situaci, kdy na nás nepřítel vyrazí zpoza rohu, platí něco úplně jiného. V takovém okamžiku může člověk minout i když svojí zbraň dobře ovládá.

Opačný typ této kategorie naopak spočívá v příliš velké vzdálenosti. Na některých místech, zejména v otevřeném terénu jako pole nebo louka, mnoho lidí obtížně odhaduje přesnou vzdálenost. Vidí svojí munici padající směrem k nepříteli a automaticky usuzují, že museli soupeře zasáhnout. Všechny kule přitom mohly skončit tři metry od něj.

Samostatnou kapitolu představuje střelba přes částečnou překážku, za ukázkovou situaci slouží křoví. I nedomrlý keř, který pravidelně podléhá moči volně žijící zvěře, dokáže odklonit letící kuli tak, že projektil netrefí protivníka krčícího se za ním. V těchto případech nastává docela problém, protože střelec viděl svůj výstřel letět rovně a přesně na soupeře. Dohoda pak mnohdy bývá velice, velice těžká.

2) Barvení neúmyslné

Zde platí, že nepřiznávající hráč není tak úplně mužský či ženský pohlavní orgán, a nedělá věc vědomě. Zásah sice dostal, ale takovým způsobem, že ho necítil, byť by jinak neměl problém ho uznat a odejít ze hry. Na akcích se dají vypozorovat dva hlavní typy, spadající do této kategorie.

Oba dva se zakládají na naprosto stejném principu, a velmi často dochází k jejich zkombinování. Onen první spočívá ve střelbě na rychle se pohybujícího nepřítele, kterému se může snadno stát, že vámi docílený zásah nejen neucítí, ale ani neuslyší. Druhý se pak přímo váže k výstroji, která sama o sobě dokáže utlumit zásah natolik, že ho zasažený nepostřehne. Nutno ovšem dodat, že rána do jakkoliv těžké vesty většinou bývá slyšet. Problém se však netýká jen balistických vest. Svou úlohu tu může sehrát i starý dobrý vaťák, který, jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, utlumí skoro cokoliv.

3) Barvení strategické

Zahrnuje přesně ty případy, kterých se dopustil a dopouští v různých intervalech každý z nás. Jeho základním stavebním kamenem je skutečnost, že střelec přesně neviděl dopad kule, a nedokáže proto zaregistrovat, že skutečně někoho zasáhl. Zřejmě si řeknete, že jako slušný hráč takový zásah samozřejmě přiznáte, a poctivě odejdete dopřát tělu relaxaci na vymezené místo. Jenže…, opravdu to uděláte vždycky?

Vlezete-li do pečlivě připravované pasti, nebo vstoupíte do místnosti zády k nepříteli, který se tam schovává, potom s dávkou ve vašem pozadí něco uděláte velmi těžko. Ale koho by třeba nenaštvala náhodná kule, která proletěla kolem minutu po začátku hry, a která samozřejmě trefila zrovna vás. Její bývalý majitel možná zkusil štěstí, třeba ho do ruky kousla mandelinka a on leknutím stiskl spoušť a nebo střílel na někoho úplně jiného. A skutečně to štěstí měl. V takovém případě ovšem máte krásnou možnost se nenápadně zaposlouchat, a pokud se zdálky neozve tradiční „tos musel dostat!“ (popř. „máš jú, ogaré“ či jiná cizojazyčná varianta) nic vám nebrání pokračovat ve hře, jakoby se nic nestalo.

A vaše svědomí? Tady stačí klasická poznámka, že protivník stejně nepřiznává taky, a navíc, přece tomu pitomci co po vás vystřelil a určitě nosí ponožky do sandálů, neuděláte zbytečně radost. Vaše dlouhodobá paměť se rychle postará, aby sektor se vzpomínkou na podobné jednání zapadl mezi buňky s močením si do kalhot a lineárními rovnicemi, a už o něm nikdy nebylo slyšet. Do příští akce můžete jít zase s neposkvrněnou myslí a vědomím o vlastní čestnosti ve světě, kde barví každý.

4) Barvení zrcadlové

Přesně dokazuje fyzikální zákon o akci a reakci, popř. pořekadlo o lesu, do něhož se tak dlouho huláká, až z něj hajný vyleze a poctí vaší zadnici salvou broků. Jak každý jistě ví, zrcadlo má schopnost odrážet, a u barvení této kategorie jde přesně o to samé. Hráč, který se ho dopustil, to původně vůbec neměl v úmyslu, ovšem nakonec ho zradily nikoliv jeho schopnosti a čest pro hru, ale docela obyčejná psychika, lidově řečeno mu ruply nervy.

Zrcadlový efekt totiž nastane tehdy, pokud vám osobně někdo nepřiznal. Nezáleží na tom, do jaké kategorie jeho chování patřilo, kámen úrazu tkví v tom, že se ve vašich očích dopustil jasného podvodu a ten vy, kteří si přeci chcete jen v klidu a míru zahrát airsoft, nehodláte přenést přes srdce. Záleží na spoustě aspektů, které mohou vaše rozhodnutí v danou chvíli vymezit mimo stanovená pravidla. Jednak skutečně záleží na síle vůle a ochotě mávnout nad celou záležitostí rukou, ale také na počasí, nebo celkovém vývoji hry – tedy na skutečnosti, zda vaše strana prohrává či vyhrává.

Pokud některý z těchto faktorů, nebo jejich kombinace, převáží vaší schopnost hrát poctivě, jednoduše začnete nepřiznávat proto, že to udělal někdo před vámi a vy jste ho jasně viděli. Ke klasickým situacím dochází např. tehdy, pokud se vámi zasažený protivník suverénně otočí a začne opětovat palbu. Ke slovu pak přichází nadávky, vzájemné osočování a špatná nálada, kdy otrávený hráč kráčí směr mrtvoliště a každému do omrzení vykládá, jakého idiota to potkal. Netřeba snad dodávat, že z toho velmi snadno vznikne řetězová reakce, která se může nepříjemně projevit na úrovni akce.

Zrcadlové barvení má zkrátka devastující vliv a pokud uprostřed bojiště stojí pět metrů od sebe dva borci, a zuřivě do sebe kropí, nevnímají kule odrážející se od maskáčů, pak je něco skutečně hodně špatně. Bohužel, tato kategorie natolik souvisí s lidskou přirozeností a vznětlivou povahou, že neexistuje šance jí z větších akcí nějak odstranit.

5) Barvení svinské

A máme tady tu nejhorší, nejvíce nenáviděnou a u piva také zhusta nejdiskutovanější kategorii. V každé společnosti se zkrátka pohybují jedinci, se kterými nehne ani parní válec a kteří touží po výhře natolik, že si z porušení pravidel udělají základ svojí taktiky, na němž pak jako na pevných základech staví všechno ostatní. Spoléhají přitom na to, že naprostá většina hráčů skutečně pravidla dodržuje, a tak se raději nechá vykropit a klidně odejde na mrtvoliště, než by se dlouho dohadovala o tom, kdo to dostal dřív.

Jak podobný přístup vypadá, asi není nutno nijak výrazně popisovat. Když vám někdo naběhne těsně před hlaveň, chytí dávku dvaceti kulí do stehna, s bolestivou grimasou se za zasažené místo chytí, a následně vesele odkvačí do nejbližšího krytu, asi se jen těžko vymluví, že nic necítil, nebo že ho žádná kule neminula. Nabízí se otázka, jak na podobného vykuka (maminka mě učila nepoužívat sprostá slova) vyzrát. Pravda bohužel nezní příliš povzbudivě – většinou totiž nijak. Pokud někdo odmítá uznat, že hraje airsoft a ne počítačovou hru s nastavenou nesmrtelností, pak s ním skutečně nic neuděláte, a zábavičky jako cílená střelba do obličeje a podobně nic nespraví. Stejně mizivý dopad má i výše popsané zrcadlové barvení z vaší strany, jež vede jen a pouze k pokažení hry.

Na notorického barviče stoprocentně platí jen jedna věc, podobně jako v případě klíšťové encefalitidy. Říká se jí prevence. Pokud se nějaký hráč projevil podobným chováním opakovaně, pak nemá na vaší akci co dělat. Každý pořadatel by si měl také uvědomit, že pokud si během hry deset lidí z osmi různých týmů stěžuje na jednoho konkrétního člověka, že asi nepůjde jen o zášť a cílenou snahu dotyčného zdiskreditovat.

Bohužel, tato krásná věc se často nedá realizovat. Na velké akci, na níž se přihlásí několik stovek lidí, nemáte k preventivním krokům příliš prostrou. Pokud se tedy nechcete se svinskými barviči setkávat, máte nádhernou možnost – jezděte menší akce, kde se všichni vzájemně znají a kde panuje přátelská atmosféra.

6) Barvení neznalostní

Název zní možná trochu komicky, ale i s takovým druhem nepřiznávání se občas můžete zeptat. Vzniká z prostého důvodu, a sice nechuti většiny populace číst text delší než průměrný článek v novinách. Konkrétním textem se zde myslí především část scénáře věnovaná pravidlům. Pořadatel akce, který si myslí, že všichni účastníci celý scénář skutečně četli, má pro podobné úvahy buď velice důvod (scénář byl tak krátký, že ho šlo zvládnout do třiceti vteřin intenzivního louskání písmen), nebo doposud neztratil iluzi, že na světě žijí také gramotní lidé.

Na skoro každé akci se můžete setkat s několika problémy, vyplývajícími z toho, že prakticky každá skupina hráčů, většinou spojená geograficky a nadto vzájemnými akcemi, hraje airsoft trochu jinak – nelze se tomu divit, nic jako všude platící pravidla neexistují. Oněmi krizovými momenty se rozumí věci ve stylu platnosti zásahu do zbraně, helmy, určení zásahu pyrotechnikou a podobně.

Když někdo celý život hraje na to, že zásah do zbraně neplatí, může mít zkrátka velké problémy na akci, kde scénář tvrdí pravý opak. Dotyčný ani zabarvit nechtěl, zkrátka mu nedošlo, že je vyřazený ze hry. Nemyslel to zle, jen je zkrátka negramotný idiot, co nečetl scénář. Stejně jako v předchozích případech, ani tohle barvení nelze nijak odstranit. Scénář si zkrátka nikdy nepřečtou všichni účastníci. Nutno ovšem dodat, že se jedná o nejméně zastoupenou kategorii, která nemívá na akce žádný větší vliv (kromě extrémních případů, kdy se pravidla pro obě strany výrazně lišila – tehdy to ale přestává být chybou hráčů a odpovědnost padá na toho, kdo propozice pro akci sesmolil).

Jak vidno, barvení na akcích má mnoho podob, a představuje jeden velký, nepříliš podařený koktejl, jež vám dokáže nádherně zkazit den, v horším případě pak vyvolat kocovinu pro následující ráno, plné vzpomínek na barviče domnělé i skutečné.

Další, velmi diskutovaný problém, sahá do složitých přírodních věd, a týká se jisté předurčenosti k barvení. Zkrátka zda je někdo k porušování pravidel předurčen jaksi od přírody, či zda se jedná pouze o náhodný jev malé skupiny vyčůraných chuligánů. Ten, kdo hraje airsoft, samozřejmě nemá v úmyslu zkoumat genetický kód svého protivníka – většina hráčů totiž ani neví, co genetika je. Proto volí snazší, zrakem rozeznatelný způsob, a sice oděv soupeře.

Tedy, lépe řečeno maskovací vzor, v čemž soupeř vyrazil do akce. Tímto způsobem vzniká podhoubí pro odsuzování lidí dopředu, čistě podle dosavadních negativních zkušeností s tím kterým maskáčem spojených. Na vysvětlenou si každý položme jasnou otázku. Kdo vám barví nejvíc? Domníváte se, že majitele tuzemského vzoru 95? Pokud odpovíte takhle, máte jistotu, že vám to prakticky každý majitel jiných maskáčů než českých okamžitě potvrdí. V pětaděvkách pobíhající hráč naopak zvolí jako největší verbež českého airsoftu takové jedince a skupiny, kteří do akce nastupují pod praporem nejmenované světové velmoci, libující si v asymetrických válkách a rychlém občerstvení.

K tomu ovšem ještě dodají, že úplně ti nejhorší (horší než osud horší než smrt), nosí jen a pouze ACU, a hrají za pěchotu. V závěsu se potom umístí USMC a teprve s odstupem další rozličné vzory, používané v různé vzdálené minulosti v americké armádě. Pomalu se nám tu však rýsuje ona jasná úměra, která pevně platí, a kterou si můžeme vyložit jako daň za popularitu (zde myšleno některých maskovacích vzorů).

Není to až tak dávno, co hráči v americkém platili za nejhorší pakáž skoro u všech. Proč? Inu proto, že jich po akcích pobíhalo suverénně nejvíc. Postupem času se však zvyšoval poměr Čechů (souběžně s tím, jak padala cena výstroje), a stejným způsobem se otáčelo i obecné mínění hráčů. Je totiž zcela jasné, že pokud se nějaký druh výstroje stane populární (a tudíž rozšířený), začne ho zcela zákonitě používat i větší procento idiotů.

Proč tedy slyšíte na každé akci tolik o barvících Češích a Američanech, a skoro nic třeba o Dánech nebo Čechoslovácích? Zkrátka proto, že těch druhých dvou na akcích většinou tolik neuvidíte (platí samozřejmě pro takové akce, kde není podmínkou konkrétní výstroj – pokud budou jednu stranu tvořit výhradně Čechoslováci, pak logiky bude každý nepřiznavač oblečený v jehličí a s hloupou helmou na hlavě). Úměra větší skupina = větší koncentrace kreténů na metr čtvereční zkrátka, a bohužel, platí i u tak krásné věci, jako je airsoft.

Pokud tedy hráče nedeterminuje jím nošený oděv, může existovat jiný faktor, který by dal jasně najevo jeho sklony k barvení? Já osobně tvrdím, že nikoliv. Na akcích se s barviči setkáte dříve či později, a počítejte s tím, že pokud si skutečně pečlivě nevybíráte kam vyrazíte, či nejezdíte do lesa jen s partou dobrých kamarádů, že nezůstane jen u jednoho setkání. Ovšem mezi barviči žádný společný jmenovat nehledejte. Na jejich přítomnost vás neupozorní zápach síry či podobný neklamný příznak jejich existence.

Hráče, který nehraje fér a činí tak cíleně (tj. patří do páté kategorie barvení) nepředurčuje nic. Ani zbraň, ani žvýkačka drsně válená po horním patře, cigareta bez filtru za uchem, pohlaví (i když pravděpodobnost, že vám nepřizná černovlasá kráska, které se její přednosti nevejdou do taktické vesty, je vskutku mizivá – kolik takových by muselo být, aby se projevil faktor zvýšené hemživosti idiotů ve skupině?), pupek zvící hrocha obojživelného, ani věk, zkrátka nic z toho.

Jestliže si někdo myslí, že hráč vyššího věku hraje vždy poctivě, pak by si měl zkusit prožít nějakou náhodnou sobotu v Praze na Vápence či Točné. Barví i třicátníci, nejen patnáctiletý spratek, kterému tatínek koupil pušku k narozeninám. Totéž platí i u dalších orientačních faktorů. Barvení není, na rozdíl od lidské touhy pro sexu, základní genetickou výbavou člověka. Jde vždy jen a pouze o charakter, sílu vůle, a umění přiznat si porážku.

Dá se tedy proti barvení skutečně něco dělat? Tady se opět vrátíme k prevenci. Musíte zkrátka jezdit na takové akce, kde se pohybují spolehliví lidé a kde se nepřiznávání nevyskytuje v takové míře. Většině vašich známých bude připadat přinejmenším trapné, aby vám nepřiznali a museli to následně poslouchat celý večer v hospodě. Jediným dalším možným způsobem, jak se nepříjemnému chování protihráče vyhnout, je změnit koníček, koupit si barvu střílející trubku od záchodu a jít si zahrát paintball (ovšem pozor, nepřiznává a podvádí se i tam, vzhledem k povaze hry pak navíc mnohem rafinovaněji a sofistikovaněji).

A protože první podmínka se občas dá splnit dost obtížně (resp. připravíte se o účast na jakékoliv větší akci) a druhá je pro většinu hráčů reálná asi jako možnost,  že Němci zaútočí na Francii jinudy než přes Belgii, nezbývá nám, než s občasnými výstřelky na straně soupeře. Dovolím si ještě jeden drobný postřeh – pokud barví protivník, většina lidí používá výrazy, které se kodifikace nikdy nedočkají, zatímco stejné chování u spolubojovníka se většinou přejde mlčením. Přitom porušil pravidla úplně stejně, jako ten nechutný barvič hrající za protistranu.

A co tedy dělat, pokud narazíte na někoho se zapnutým IDDQD? Nechte ho, ať si užívá svojí nesmrtelnost a nehádejte se s ním. Hádat se s kretény představuje naprostou ztrátu času, a stejně to nikam nevede. Namísto zbytečných slovních či jiných sporů pokračujte ve hře a nenechte si nějakým skalním barvičem zkazit akci. Skutečně to nestojí za to.

Hanz