Syndrom speciálních jednotek

Je hezké, když někdo kopíruje speciální jednotky, nicméně ve chvíli kdy na jednoho pěšáka připadá deset speciálů, pak už to není válka, ale cirkus. – T. Prior

Představte si, že by se jednoho dne na nějaké větší military akci zjevil kouzelník, mávl svou hůlkou a na chvilku nechal zmizet všechny příslušníky speciálních jednotek. Co by se asi stalo? S největší pravděpodobností by se počet hráčů snížil tak rapidně, že by se zbytek zřejmě na bojišti ani nenašel. Nedal jsem si tu práci provést nějaký podrobný průzkum a opravdu si netroufám odhadnout, kolik sofťáků v této zemi nosí při hraní svého oblíbeného sportu maskáče s tříštivým vzorem (DPM), ale už si troufnu tvrdit, že drtivou většinu z těch militantně zaměřených tvoří SAS následovaní Royal Marines a Paras. Tím výčet končí. Pochopitelně tu a tam se najde nějaká anomálie, nějaká výjimka potvrzující pravidlo tj. nějaký jiný regiment. A přece se nabízí tolik proslulých regimentů s dlouhou tradicí, jež šířily slávu britské koruny po celém světě stovky let před založením SAS. Nemějte mi za zlé, že se v této práci budu zmiňovat pouze o britské armádě, ale jiné armády mě zajímají asi tak jako hladovějící děti v Africe a od toho se odvíjí i mé znalosti o nich. Ale nyní zpět k věci. Proč je v této malé zemi víc lidí, kteří kopírují SAS než těch pravých SASíků? Proč každý cítí potřebu napodobovat elitu armády? Důvodů se nabízí celá řada. Zkusme je jedno po druhém projít. Stejnak vás dnes už nic užitečnějšího nenapadne.

Jedno možné vysvětlení je, že v dnešním světě plném teroristů se těší speciální jednotky obrovské publicitě. Nejsem si přesně jistý, kde hledat počátky tohoto fenoménu, protože jsem příliš mladý, než abych něco takového mohl pamatovat. Snad to začalo v roce 1980, když SAS osvobodili rukojmí z íránské ambasády. Dodnes najdete v Anglii několik stovek lidí, kteří o sobě tvrdí, že on byl ten zakuklenec na balkóně, kterého zabrala kamera. Stačí vejít do většího knihkupectví a zabrousit do poliček s military tématikou, aby jste zjistili, jak velké množství literatury nese ve svém názvu SAS a jiné zvláštní jednotky, takže o nich něco musel slyšet i ten největší ignorant. Ale zkuste se svého mizerně placeného knihkupce zeptat, zdali náhodou nemá nějakou publikaci o Black Watch nebo Royal Anglian Regiment, a můžete si být jistí, že jen zakroutí hlavou. Je sice pravda že na počátku 21. století, kterému se možná jednou bude říkat Století zbytečných informací, není nejmenší problém vyhledat informace prakticky o čemkoliv, ale naše Google generace je příšerně líná a povrchní. Krom toho, jak již bylo řečeno, zvláštní jednotky jsou prostě v módě. Možná že znáte to anglické přísloví, které tvrdí, že současná móda je vždy krásná.

Co tu máme dál? Říká se, že oděv dělá muže. Když už si hrát na vojáky, tak proč ne rovnou na ty nejlepší. Rozhodně není moudré přiznávat lidem mimo airsoftovou komunitu, že si tímto sportem léčíte komplexy, ale buďme upřímní alespoň každý sám k sobě. Ve chvíli, kdy si na blůzu našijete insignie s nápisem Royal Marines Commando, vám nehorázně stoupne sebevědomí (věřte mi, vím co říkám). O obrovských nevýhodách, které takový přístup ke hře provází si povíme později.

Další důvod je tzv. realističnost. Spousta hráčů si odmítá připustit, že airsoft se přes veškerou snahu pravé válce příliš nepodobá a pravděpodobně nikdy podobat nebude. Chceme-li hrát hru s military scénářem, která se alespoň trochu blíží skutečnému boji, nezbývá nám, než si hrát na střety malých jednotek, bojové hlídky a co já vím co ještě. A kdo jiný se na to hodí víc, než výše zmínění speciálové. Věřím tomu, že by leckdo od SASíků chtěl hrát raději za 7. obrněnou brigádu, ale když jste v týmu jen čtyři a nemáte na to, aby jste si zakoupili tank Warrior nebo Challenger, nějak to není ono. Ovšem taková čtyřčlenná hlídka SAS to je přece úplně akorát, nebo ne?

Pak jsou to peníze. Není to zase až tak dávno, kdy jediná puška Enfield-L85 na trhu stála přes dvacet tisíc (tedy nepočítáme-li manuál od STTI). Takže člověk, který chtěl vypadat jako pravý britský voják musel buď rozbít prasátko a nabourat rodinný rozpočet anebo se opět uchýlit, no však vy víte kam, a koupit si Colt M4 a nebo kořistní Kalach. A právě jsme nakousli tu největší výhodu. Nikde jinde nenaleznete takovou benevolenci co do výstroje a výzbroje jako právě zde. Můžete mít zbraň téměř jakou chcete a levnou komerční tatickou vestu a nikdo vám nemůže nic říct. Logika mi rovněž napovídá, že SAS po několika týdnech operování za nepřátelskou linií vypadají spíše jako banda cikánů než jako vojáci ze škatulky a nejspíš si nemusejí ani dávat pozor na to, jestli náhodou nemají o milimetr delší vlasy, než dovoluje předpis.

Tím ale obávám se, všechny výhody končí. Nechme stranou argument některých lidí, že je přinejmenším hloupé nosit odznaky slavných jednotek, na které nemá jejich hrdý nositel nejmenší právo. Ne snad, že by na tom nebylo něco pravdy, ale airsoft je jednou pro vždy jen hra. Stejně tak se nikdo nevysmívá klukovi, který hraje fotbal za garáží a nosí dres s nápisem Beckham nebo Rooney. Na druhou stranu člověk, který si hraje na speciála navzdory tomu, že je leckdy širší než delší a neuběhl by ani jednu míli, aniž by mu nehrozilo nebezpečí infarktu, nebo si na akci počíná tak duchapřítomně a takticky, že vás napadne, jestli náhodou nebyl do své zvláštní jednotky přeřazen rovnou ze zvláštní školy, může být k smíchu i ostatním airsofťákům a to nejvíce těm, kteří se tváří, že hrát si na vojáky by bylo pod jejich úroveň. Ale pozor! Teď už jsme tak trochu na tenkém ledě. Stejně tak bychom si mohli položit otázku, zdali není k smíchu už samotné běhání po lese s puškou a střílení kuliček, a tak raději nechme tuto otázku zčásti otevřenou. Ostatně proč bych měl čtenářům pořád jen vnucovat své názory. Chtěl jsem jen upozornit na to, že kopírování speciálních jednotek sebou nese nevýhody v tom, že se od nich pravděpodobně budou očekávat lepší herní výkony, než od jejich skromnějších nepřátel a spojenců, ale o tom, jestli je hraní za speciály dobré nebo špatné ať si každý rozhodne sám.

Peter